Já a má Lu

Já a má Lu

Místo narození: Praha

Místo nynějšího žití: Kdesi v ČR. Myslím, že Mělník, ale je to různý. :-)

Datum narození: 8.9.1985 No jo, věčnej panic, tak se smějte lidi, jen do toho. :-D

Stav: Zeptejte se mé milované Lu, mé Dívky od koní. :-))

Povaha: Jak kdy, jak kde, jak s kým. Ale prej jsem beznadějnej romantik. :-D Já, to tak... :-D

Koníčky: Vandry!!! Kytara, zpěv (muzika všeobecně), psaní textů, pes, pak práce, práce, zas jen práce a práce...

Cíle: Úspěch v práci, šťastná rodina a malinkej domek, s malou zahrádkou ale hlavně ne ve městě.

T.O. Toulavé křusky www.toulavykrusky.jex.cz

Byl vlahý podzimní večer a na venkově, se scházeli koně s jejich majiteli u ohrad, ke kterým se právě vraceli z dlouhého výletu. Bylo vidět, že koně jsou štastni, že mají svého hrdého pána na svém hřbetě a mohou se s nimi uhánět krajinou, až do končin, kde se mohou v poklidu pást a napájet z řeky přezdívané Napajedla, hluboko v údolí, zvaném Koňský žlab. Do těchto překrásných končin, s horskou krajinou, stříbným jezírkem a zurčící říčkou, se sjíždějí od pradávna.
Jednoho dne, když koňáci přijeli do údolí se svými koňmi, narazili na krásnou dívku, jak si cachtá nohy ve studené vodě a kousek od ní, se pase hnědá klisna. Dívka měla dlouhé krásné vlasy, hezkou tvář a byla zahleděná kamsi do vody, která se rozbíjela v proudu o kamenité dno.
"Ahoj!" Zavolal na ni jeden z koňáků a popojel kousek blíž.
"Ahoj." Špitla dívka a dál zamilovaně koukala do řeky.
"Kdepak se tu bereš, málokdo o tomhle údolí ví."
"Jela jsem jen na vyjížďku a když jsem vyjela z lesa, narazila jsem na tohle údolí. Je to tu celkem hezký co myslíš?"
"Však proto sem také jezdíme. Je tu dobrá pastva pro oči, koně, ale hlavně je tu bezva relax."
Dívka jakoby nevnímala co říká, jen odpověděla, že se tu zastavila hlavně pro to, že má ráda jak voda zurčí, když kolem je úplné ticho.
Chlapík pochopil a odporoučel se dál, ke svému koni a partě.
Po dobré hodině, se dívka zvedla a klidným krokem, šla ke své klisně. Její hříva, jako by byla upředená z nejhezčích provázků a žíně, jakoby oslňovali, pokaždé když mrskla ocasem a odhodila tak zář slunce, které ten den pálilo jako snad nikdy předtím.
Dívka nasedla na svoji klisnu a dala ji napojit. Každý se za ní nehybně díval, dokud dívka nezmizela za prvními stromy, v hustém lese.
Pokaždé, když sem koňáci jezdívali, vyhlíželi, zda se ještě někde objeví, ta překrásná víla, na překrásné klisně, ale dlouhé týdny, se neukázala.
Až jednou, když se koně pásli, uviděli v blízkém lese nezvyklý odlesk čehosi. Z lesa se vynořila ona krásná klisna a na ní dívka, krásná, jako lesní víla, s vlasem vlajícím v trysku koně, krásným třpytem očí, ve kterých se jí odráželo slunce. Chvíli se zdálo, že i ta klisna patří do pohádek, protože tráva za ní, zůstávala stát. Našlapovala tak lehce a ladně, že by ji kdejaký kůň, mohl závidět.
Dívka slezla z koně, shodila sedlo a usedla na stejné místo, jako tenkrát.
Bylo vidět, že ji nezajímá, jestli tu někdo je ani kdo to je a už vůbec nevypadalo, že by se chtěla dát s někým do řeči. Přišel k ní ten chlapík a neohroženě povídá.
"Ahoj. Pamatuješ si mě? Byla jsi tu asi před dvěma měsíci a seděla jsi na tom samém místě."
Ahoj, pamatuju se."
"Já jsem jinak nějakej Hřebík, říkají mi tak, protože furt do něčeho tluču hřebíky. A jak se jmenuješ ty?"
"Mě říkají všelijak" Odvětila stroze dívka a stále přitom pozorovala uklidňující proud řeky.
"Tak ti něco vymyslíme.. co takhle třeba Dívka od koní? To zní celkem fajn, ne?" Dívka poprvé pozvedla oči od řeky a podívala se na Hřebíka. "To je moc hezký." Řekla a usmála se. Její úsměv byl ten nejkrásnější úkaz z celého údolí.
Hřebík se usmál také a přišel kousek blíž. Bál se, že by ji vyplašil svojí kalamitností a ona by pak třeba utekla.
"A proč si nesedneš, Hřebíku?" "Já nevěděl, jestli třeba neruším, nebo tak a nechtěl bych aby si se sem pak už třeba nechtěla vracet."
" Ale jdi, já jsem přece Dívka od koní, mě nic jen tak nevyplaší." )
A myslím, že ty už vůbec ne." Hřebík se zarazil, ale chtěl zůstat chladným a nechtěl na sobě nechat znát svoji nervozitu.
"A kdo to támhle s tebou jezdí?" Támhle ten s tím klóbrcem, tak to je Fanouš, ta copatá, s tím běloušem, to je jeho nastávající a říkáme jí Bublina, protože se strašně snadno nafoukne, pak zmizí a objeví se stejně tak zničeho nic, jako když zmizela. Ten týpek, co te vypadá, že počítá stébla trávy, se jmenuje Grizly a zbytek dnes zůstal doma. Nechtěla by jsi dnes přijít na večeři?" Vypadlo z něj a než si stihl uvědomit, že ji právě pozval na večeři, vyhrknul další věty.
Budeme mít malý hody. byl bych moc rád, kdyby jsi tam přišla."
Dívka se celou dobu stydlivě dívala do řeky a rozjímala o tom, zda má, či nemá přijmout pozvání.
"A co bych tam dělala? Neznám tebe, neznám nikoho z vás a neznám ani nikoho tam." Hřebík se snažil hodit kukuč, ale chvílema to vypadalo, jako by měl spíš zácpu, protože u toho rudnul a potil se na čele.
"No jak budeš chtít, ale stejně budu rád když přijdeš. Bydlíme kousek od tý vsi pod hradem. Je to samota a je tam postavenej srub hnedka kousek od jezera. Určitě víš, kde to je, jestli bydlíš někde v tomhle kraji." Prohodil, zvedl se a odešel pomalým krokem zpátky ke svému koni.
Dívka ještě chvíli seděla, pak se zvedla, hodila na klisnu sedlo, utáhla jej, naskočila a tryskem, jako když přijela, i odjela.
Pomalu nastával večer a u srubu u jezera, se pomalinku stmívalo.
"Ta už nepřijede." Prohodil Fanouš k Hřebíkovi, který už dlouhou dobu stál opřený o strom u jezera, ve kterém se zlátlo zapadající slunce.
Jak Fanouš tuhle větu dořekl, ze zatáčky, cválala překrásná Dívka od koní, na své překrásné klisně.
"Vidíš, tak přece je tu!" Zahalekal radostí Hřebík a víc než hbytým krokem, se hnal k dívce.
"Kam tak chvátáš? Aby sis nezvrtnul kotník, nemám tu nosítka." Řekla dívka.
"Jdu ti naproti, to aby jsi neměla problém s orientací, vykoktával se."
Doprovodil dívku k ohradě, kde se pásla snad desítka překrásných koní a vpustil tam i dívčinu klisnu.
Pak Dívku doprovodil do společnosti před srubem, kde už plál oheň, a starší pánové, hráli na hudební nástroje. Ostatní se veselili, tančili a popíjeli. Hřebík vyzval nesmělou Dívku od koní k tanci a když nechtěla, prostě ji vzal za ruku, vytáhl ji, přitiskl k sobě a... Šlápnul jí na nohu.
"To nic, já to taky neumím." Usmála se dívka a dlouze se mu zadívala do očí. Měl pevný krok, takový, o kterém vždy snila, aby ji vedl nejen krokem tanečním. jak šel večer, pomalu všichni zjistili, že se blíží ráno. Dívka od koní, usnula Hřebíkovi hlavou v klíně a on opřený zádama o seník rozjímal se stéblem ječmena mezi zuby a hladil přitom opatrně Dívce od koní její vlasy, které byly jako nejjemnější hedvábí z pohádek tisíce a jedné noci.
Když se dívka vzbudila, přikrytá dekou z pod sedla, místo polštáře Hřebíkovi nohy a viděla, že vychází slunce, jen mlčky pozorovala ten krásný děj.
Hřebík stále spal, opřený o seník, ale z pusy mu ječmen už dávno vypadl. Pak se dívka dlouze zadívala na Hřebíka a prohlížela si, jak jeho tváře hladí slunce, střídavě se stínem, který vrhal vánek ve větvích borovic.
Nakonec se dívka opatrně zvedla, vyvedla si klisničku z ohrady, osedlala a pomalu odjela aby nikoho nevzbudila.
Hřebík, když se vzbudil, našel vedle své ruky pěčlivě složený papír a na něm stálo:

"Děkuji za krásnou noc i tanec a i za to, že jsi mi podupal nohy. Bylo to krásné.
Sejdeme se zase někdy v údolí?
Můžeme spolu mlčky koukat do chladivé vody tamní řeky a pozorovat maličké peřeje, které hezky šumí.
Dívka od koní

Hřebíkovi se v tu chvíli rozrůžovělo před očima a úplně zapoměl, že se s Dívkou od koní, vůbec nerozloučil.
Hned ten den, vyrazil do údolí, kam chodíval s ostatními, kochat se krajinou a koňmi, které se nechávali jen tak volně pást.
Dívka seděla u řeky, na tom samém místě jako vždycky. Přiklusal, hbytě seskočil z koně a zabral si místo, vedle Dívky od koní. "Ahoj, škvrně. Pročpak jsi utekla?" Řekl vesele.
"Nechtěla jsem vás budit a musela jsem domů." tady je stejně krásně viď?" A usmála se.
"A víš co? Je to hezký, že jsi přijel, ani jsem moc nečekala, že se tu stavíš takhle brzo.."
"Jak bych se nestavil, přece jsem se těšil, až tě zase uvidím. A máš pravdu, tohle místo je moc krásné a víš co je tu nejkrásnější?"
"Že ty se mě snažíš zarejt pod kůži, ty prevíte?" A zasmála se.
"Já? Jak jenom bych moch?" Zalhal.
"Jen se nedej. Máš pravdu taky bych lhala, že se ti nesnažím dostat pod kůži."
"A ty bys lhala?"
"To ne, jen bych překroutila pravdu a řekla bych třeba, že sem jela náhodou kolem.. Já tudy jezdím pokaždý náhodou, ale dnes jsem náhodě trochu napomohla."
"No víš.. Já jel vlastně jenom napást koně a tys tu tak..."
"Dobrý." Přerušila ho dívka a začala se smát.
"Musím uznat, že tu stejně oba nejsem náhodou. Já ti nechala vzkaz a tys nejel pást koně a ani jsi nešel pozorovat řeku a ani nic jiného. Jen jsem ti chtěla poděkovat za včerejší hezký večer. Když budeš chtít, budu tu teď náhodou častěji. Třeba se tu budeme náhodou potkávat."
"To by byly moc hezký náhody, budu se na ně moc těšit. Náhodou tu teď bejvám každej den víš tak kdybys měla náhodou cestu kolem." Usmál se laškovně Hřebík.
"uvidíme, kdy mě sem náhoda zase přivede." Dívka se zvedla, Dala Hřebíkovi malou pusu na tvář utekla ke své klisně a zmizela v lese, kudy vždy přijížděla.


Konec první části...

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (421 | 89%)


www.kov.huu.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one