Já a má Lu

Já a má Lu

Místo narození: Praha

Místo nynějšího žití: Kdesi v ČR. Myslím, že Mělník, ale je to různý. :-)

Datum narození: 8.9.1985 No jo, věčnej panic, tak se smějte lidi, jen do toho. :-D

Stav: Zeptejte se mé milované Lu, mé Dívky od koní. :-))

Povaha: Jak kdy, jak kde, jak s kým. Ale prej jsem beznadějnej romantik. :-D Já, to tak... :-D

Koníčky: Vandry!!! Kytara, zpěv (muzika všeobecně), psaní textů, pes, pak práce, práce, zas jen práce a práce...

Cíle: Úspěch v práci, šťastná rodina a malinkej domek, s malou zahrádkou ale hlavně ne ve městě.

T.O. Toulavé křusky www.toulavykrusky.jex.cz

Od té doby, sem jezdil Hřebík, každý den. Býval zde od svítání až do soumraku, pokud mohl. Pár dní se Dívka od koní neukázala, až jednou se mezi větvemi stromů, něco zatřpytilo. byly to oči dívky, kvůli které sem každý den jezdil čirou náhodou trávit svůj čas.
Dívka přicválala a když slezla z koně, šla si sednout na místo, kde sedává. Hřebík si přisedl.
"Ahoj Dívko od koní. To je ale hezká náhoda, že jsme se tu zase setkali, co říkáš?"
"Ahoj Hřebíku. No víš, já moc na náhody nevěřím." Usmála se. "Spíš věřím v to, že jsi sem jezdil každý den, od svítání do soumraku."
"Jak tohle můžeš vědět?" Zarazil se Hřebík.
"Protože jsem tě od svítání do soumraku, vždy pozorovala, skrze mlází, které je na támhle tom kopci. Vidíš? Přesně tam." A ukázala Hřebíkovi na kopec, který byl hustě porostlý křovinami a vysokými stromy.
"Ty jsi mi ale pěkný kvítko." A co jsem tedy dělal, když jsi mě celou tu dobu sledovala?" A čekal, že teď mu to určitě nepoví.
Ale dívka mu vyprávěla to, jak si první den zapomněl vzít svačinu, když tu byl a trhal co mu přišlo pod ruku. Pil z řeky a nakonec i to, že támhle to křoví, určitě umře, protože tam chodil na záchod.
Hřebík koulel očima, jak to nejlíp dovedl a byl u toho i trochu červený.
"Teda. a proč jsi ke mě dolů nesešla? Popovídat si, posedět?"
"To je jednoduchý." Odvětila.
"Přece jsem byla zvědavá, jestli tu vydržíš na mě čekat."
"No to jsi mě teda dostala." A začal se hlasitě smát, že i ptáci ze stromů v nedalekém lese, si šli raději protáhnout křídla k nebesům.
Dívka od koní si opřela lokty o zem, zavřela oči a nechala se opalovat sluníčkem, jako by byla jedna z kuřat na grilu. Tak štavnatých a křupavoučkých a Hřebík měl chuť, je ochutnat.
Sedl si trochu blíž.
"Když jsi mi posledně dala pusu na tvář, tak sem ji ji tři dny nemyl."
"Fuj, ty seš ale čuně nemytý a to sem ti teď chtěla dát pusu!" Zažertovala.
"Tak mi ji dej, už sem se umyl. tady v řece, koukej!" Vstal a s rozeběhem skočil ve všem oblečení do řeky. Vylezl ven, chytl Dívku od koní za ruku a vzal ji tam sebou.
Pak se chvíli tak cachtali až to Hřebajs nevydržel, chytil dívku kolem pasu, přitáhl ji za její útlý pas a snažil se ji políbit.
Dívka však laškovně uhýbala a zakláněla se tak dlouho, dokud oba nespadli do vody znovu. Když vynořili hlavy, dívka se pomalinku přiblížila k jeho rtům a dala mu ten nejsladší polibek, jaký kdy kdo mohl dostat.
Chuť jejích rtů, byla nasládlá, jako čerstvý med a vůně vlasů, která provázela políbení, doplňovala cosi, co chybělo té krásné krajině.
"I ty jedna. Kvůli tobě, jsme teď spadli do vody a jsme oba mokrý."
"Jen se nedělej, skočils tam první."
"No jo, ale to jen pro to, že jsem chtěl aby jsi mi dala pusu."
"Vidíš, svý jsi dostal. A já taky, protože jsem čekala, kdy mi tu pusu konečně dáš, ty jeden. A ty furt nic."
"Ty jsi ale taky pěkná potvůrka víš. Takže jsme si kvid."
Oba opět usedli kraj k řece, a sušili na sobě mokré šaty.
Ubíhal den za dnem a každý den se náhodně scházeli sami dva, za společnosti svých dvou koní v údolí u řeky. Až jednou, Hřebík řekl:
"Víš, chtěl bych ti něco ukázat. Ale nevím, jestli se ti to bude líbit."
Nasedli na koně, naposledy je nechali napojit v řece a vjeli do lesa. Jeli lesem, kudy málokdo chodil, jestli vůbec někdo, až narazili na malej malinkatej sroubek, uprostřed lesa, který lemovali skály z jedné strany a z druhé maličký lesní potůček.
"Jak se ti líbí? Stavěl jsem ho sám a jen pro tebe."
"A kdy jsi to stavěl? Vždyť jsi pořád se mnou?" Otázala se dívka.
"Po nocích. Když jsme se loučili, nejel jsem domů, ale byl jsem tady. Aspoň víš, proč mi říkaj Hřebík."
Sroubek byl maličký, před ním malinký plácek s ohništěm, vedle bylo koryto na vodu pro koně a kladina na uvázání, kolem srubu louče a pod skálou byla malinkatá zahrádka se sedmikráskami. Byla to malinká zahrádka, ale sedmikrásek tam byly desítky, ba stovky.
"Ty jsi blázen, to je krásný." Rozplývala se dívka když svou něžnou dlaní, hladila květy sedmikrásek.
"Pojď to vomrknout dovnitř." Mrknul laškovně.
Uvnitř byl z kamení postavený krb, a z malých kulatinek postavený stůl, křesla a nechyběla ani kůže z divočáka, jako ozdoba nad krbem.
Dívka od koní, byla skoro v sedmém nebi, když v krbu začal plápolat oheň, který provoněl celou místnost. Usedli do křesel, popíjeli víno, pozorovali oheň v krbu a drželi se za ruce.
Když na ně přišel spánek, odebrali se do místnosti, kde ještě nebyly.
Byla tam krásná březová postel, vystlaná slámou a senem, přikrytá dekou, aby nekousala. Nad postelí byl zavěšený kahan, který světýlkoval po celé místnosti.
Druhý den, když dívka otevřela oči, seděl u ní Hřebík a v ruce držel snad tu největší květinu ze sedmikrásek, kterou kdy viděla. "Ty jsi utrhal ty sedmikrásky?" Řekla dívka smutně.
Kdepak, na vedlejší louce jsou jich tisíce, sbíral jsem jednu po druhé a každé z nich, jsem řekl, že budou patřit tobě a ta, která mi nedala svolení ji utrhnout, tu jsem nechal být. Ale jen jedna z nich mi řekla, že chce ještě růst, že je moc mladoučká.
Vysloužil si za to od Dívky od koní ten nejsladší polibek, jaký od ní kdy dostat mohl.
Pak spolu jeli k fanoušovi, kde spolu tenkrát tančili a kde ji dívce prvně šlápnul na nohu. Zítra má být veselka.
Bublina se ovšem nafoukla do nevídaných rozměrů, protože ji Fanouš ve srandě řekl řekl, že ji zapřáhne, oková jí její dvě nožky a bude s ní orat políčko za srubem, na kterém jí bude pěstovat ječmen, aby prý měla ve stájích za dlouhých zimních večerů co žvejkat.
Bublina to neunesla, nafoukla svý tváře a když vypustila, odfoukla se někam do dálky k hladině jezera.
"Ona se z toho dostane. Vždyť se zejtra berem a navíc to bylo myšlený ve srandě. Akorát že sem to prostě řek v blbou chvíli." Řek Fanouš
Měl pravdu. Bublina se sice vrátila. A měla na hlavě ošklivou ránu. Fanouš k ní přiběhnul, ostatní strnuly, co se stalo a začal ji utěšovat.
"To jsou ale blbý žerty tohle to!" Rozčiloval se, když zjistil, že ta rána na hlavě, je jenom směsí borůvčí, jahod a jiných lesních plodů.
Bublinu to tentokrát nechalo chladnou a odpověděla, že si myslela, že pak pro něj bude víc k sežrání.
"Tak takhle to tady na srubu chodí." Řekl Hřebík. Samá sranda, ale nic z toho.
"Ty bys mi tohle určitě nikdy neřek viď?" Otázala se dívka a kouzelným kukučem čarovala Hřebíkovy smysly.
"Si piš, že ne."
Toho večera, pak už probíhali přípravy na zítřejší svatbu Fanouše s Bublinou. Každý kmital jak hodiny - stále dokolečka. Přinýst, odnýst, tohle jo, tohle ne, a tohle zase tak a tohle tak.
Když bylo vše připraveno, jak se zdálo, mohli jít konečně na kutě.
Druhý den ráno, vytáhnul Grizly ze stdoly, starý ale krásně nazdobený povoz pro ženicha a nevěstu a zaparkoval ho přímo před vchodem do srubu, kde čekal.
"Tak vstávat, flákači, dneska se ženíš a nebudu tu na tebe čekat věčně!" Zahoukal Grizly na Fanouše.
"Vždyť už běžím. Nasedli na vůz a odjeli neznámo kam.
Dívka se ptala Hřebíka, kam jeli, ale ten jen řekl, že je to nějaký utajený místo, který vybral Fanouš a nikomu ho neřekl, protože nechtěl, aby se to Bublina dozvěděla.
Postupně přijížděli další vozy, tažené koňmi před vchod srubu a postupně všichni odjížděli na to tajné místo.
"Koňský žlab?" Řekla v překvapení dívka Hřebíkovi? A než se Hřebík stačil nadechnout, byl tam Fanouš a rozkecal se.
"Víš holka, před asi pěti roky, když jsme sem do údolí, jezdívali jenom v pánském osazenstvu, támhle na tom místě, kde jsi sedávala i ty, sedávala Bublina. A Průběh byl skoro stejný jako s tebou a Hřebíkem, akorát že Bublina se už první den nafoukla a zmizela v lesích."
Uprostřed údolí, byl malý oltář, kde už přešlapoval kněz a jakoby se doučoval řeč, kterou četl z knížky co držel. Když přijížděla nevěsta, byly kolem hostů, v kruhu postavení koně a jen vzadu za hosty, bylo místo tak akorát, aby mohla nevěsta projet na svém koni uličkou až před oltář, kde seskočila.
Všechno běželo přesně jako ručka na hodinkách.
"Co bys řekla, kdybych tě taky jednou požádal o ruku?" Ptal se Hřebík.
"Nejdřív, bych tě políbila a pak bych se tě snažila utopit na místě, kde jsme se potkali.
Hřebík pochopil, že už dívka pochytává stejný smysl pro humor, jako mají všichni tady a zakřenil se:
"A já bych tě pak stáhnul pod vodu, kde bych se pekelně smál, protože sem vlastně vodník a nemůžu se utopit."
"To bys neudělal."
Měla pravdu, neudělal by to, ale byl by schopný, jí do vody strčit, a zpívat jí přitom Niagáru.
Veliká svatební hostina se rozjela ve velkém stylu. Nezůstal snad nikdo, kdo by seděl, všichni tancovali, veselili se a blahopřáli novomanželům až do ranních hodin, kdy se konečně zmohli jít na kutě, pod širák v údolí
Ráno vylez Fanouš s příšernou kocovinou před řeku, díval se do řeky, která házela jeho odraz tváře a oslňovala ho. Přišla za ním Dívka od koní.
"Jaký je vlastně ten váš příběh?" Zeptala se zvídavým hláskem.

"Jak sem řek, bylo to tak před pěti léty, kdy se na tomhle místě byla scházet s řekou stejně jako ty, jedna potrhlá Bublina. Snad ji přinesla řeka, kdo ví.
Ale jedno vím jistě. I když i řeka bývá občas zpěněná, pokaždé se nakonec uklidní bublinky odtečou nebo prasknou a je vše zase v pořádku. Kdyby jsme tenkrát neseděli u ohně tady v údolí, když sem bublina přišla, bůh ví, kde by teď byla. Možná by ji odnesl proud, někam do neznámých krajů, kde by se ztratila. A nebo by praskla na hladině. Kdo ví." Řekl a s úsměvem se zasnil pohledem do řeky.

Přišel Hřebík. Pojď, mám pro tebe překvapení. Zamutoval vykřičeným hlasem, z včerejšího halekání nejznámějších písniček.
Vzal povoz s koňmi dívka nastoupila a vyrazili.
Projížděli vesničkou pod hradem kousek dál za vesnici a tam Hřebík zastavil. zatáhnul brzdu na povozu, slezl, obešel vůz a pomohl dívce dolů.
"Hmm, seš kavalír jo?" Uchechtla se dívka.
"Vždyť víš, zablekotal a chvátal s dívkou v ruce malinkou pěšinkou mezi polem a lesem až došli nad vysokou skálu, ze které bylo vidět celé údolí. V dálce vycházelo slunce, dole se zlátla řeka a na loučce u údolí byly vidět mravenci, které všechny už tak dobře znali.
Postavil se k dívce čelem, vzal ji za obě ruce.
"Víš, známe se už dlouho, jsme spolu už taky dlouho vlastně od doby, co se známe jsme spolu." Sakra, co tu blekotám za nesmysly?"
Dívka stále něvěděla oč jde.
"Tak znovu. Jsme spolu už dlouho a je nám spolu krásně. Aspoň doufám, že tomu tak je." A v tom ho pokálel holub.
"Sakra! Rozčiloval se Hřebík.
Utřel holubinec spadlým listem, pak sáhnul do kapsy, vytáhnul krabičku a dívka začala tiše nadšeně tušit, že ji chce požádat o ruku.
Otevřel krabičku a tam kamínek.
Ten sem pro tebe našel přesně na místě, kde jsme se seznámili, támhle, vidíš?" A ukázal shora na maličký místečko u řeky.
Dívka si kamínek vzala a křečovitým úsměvem prohodila.
"Ten je krásnej, děkuju." Usmála se a políbila ho. V duchu stále doufala, že ji řekne ještě něco víc.
Ale on se posadil a se slovy proč si nesedne, pozoroval krásný východ slunce.
"Ten je snad natvrdlej." Říkala si sama pro sebe dívka a pozorovala s ním.

Konec druhé části...

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (422 | 89%)


www.kov.huu.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one