Já a má Lu

Já a má Lu

Místo narození: Praha

Místo nynějšího žití: Kdesi v ČR. Myslím, že Mělník, ale je to různý. :-)

Datum narození: 8.9.1985 No jo, věčnej panic, tak se smějte lidi, jen do toho. :-D

Stav: Zeptejte se mé milované Lu, mé Dívky od koní. :-))

Povaha: Jak kdy, jak kde, jak s kým. Ale prej jsem beznadějnej romantik. :-D Já, to tak... :-D

Koníčky: Vandry!!! Kytara, zpěv (muzika všeobecně), psaní textů, pes, pak práce, práce, zas jen práce a práce...

Cíle: Úspěch v práci, šťastná rodina a malinkej domek, s malou zahrádkou ale hlavně ne ve městě.

T.O. Toulavé křusky www.toulavykrusky.jex.cz

Čas plynul dál. Léta běželi a narodil se jim syn. "Takovej prcek baculatej." Radoval ze z něj Hřebík.
""Budeme mu říkat po mě akorát - Prcek Hřebík. Určitě bude taky držet kladivo v ruce pevně jako já a bude mlátit od nevidím do nevidím kladívkem do hlavičky hřebíků."
"Ses pomát? Bude pak stejnej, jako ty. Budem mu říkat Baculík."
"To je jak pro ženskou, Hřebajs to bude a basta."
"No jak chceš, ale ještě nezapomeň, jak dopadaj Hřebíci, když zrezivěj. A navíc, podívej jak je krásně baculatej"
"Tlustej, jako maminka." Rejpnul si Hřebík, ačkoli to nebyla pravda.
Hřebík přistoupil na Baculíka, až nerad.
Postavil mu na zahradě všelijaký prolejzačky, houpačky, přičemž pořád nadával a láteřil, protože se svojí kalamitností ještě nedovedl pořád vypořádat a ta mu dávala nejrůznější nástrahy do cesty. Například kládu, o kterou zakop, hřebík, na který si našlápnul, pak slezlý nehet, po ráně od kladiva. Bylo toho mnoho.
Baculíkovi to ovšem bylo ještě jedno.
Když bylo Baculíkovi pět, učili ho jezdit na koni. Pádů by se člověk nedopočítal,. Tedy Hřebíkových pádů, protože Baculík sem tam prudce trhnul otěží, kůň prudce zabočil vrazil do Hřebíka, který koně držel za ohlávku, Hřebík se vždycky snažil uhnout ale marně a tak mu kůň nesčetněkrát podkopl nohu. Dvakrát mu na ní šlápnul, šestkrát ho praštil do hlavy a jednou mu chtěl sežral vlasy. Pak mu dokonce ukrad z pusy stéblo ječmene, bez kterého Hřebík nedá ani ránu.
A to všecko během pouhé hodiny.
Dívka všecko celou dobu pozoruje.
"No potěš, jestli bude ten kluk po tobě".
"Jak to myslíš? Přece musí bejt po mě, jinak to nejde, chápeš ne? Sem Hřebík."
"Hřebík, ale věčně máš v puse stéblo ječmene. Co z toho máš?"
"Tomu bys nerozuměla. Je to chlapská záležitost." Ohnul se pro nové stéblo ječmene, povalující se u cesty podal ho Baculíkovi.
Pak našel druhé a strčil si ho do pusy.
"Ná, ať je z tebe jednou pořádnej chlap."
"Pořádnej, to tak. Jestli jednou postaví svý holce otář podobně jako ty, tak to bude teprv chlap." Šklebila se zlomyslně dívka ode dveří srubu.
"Náhodou ta pergola tenkrát byla myšlená tak aby spadla. Pochop, duchovní na svatbě.. Co by tam s náma tak dělal? Pil víno? Hrál na kytaru, nebo by vzal banjo?" Bránil se všemožně ale marně Hřebík."
"A proč by nemohl být duchovní na svatbě? Neslyšel jsi ho pak snad láteřit? Ani jsi se ke svému dílu pak neměl."
"Sem se k tá pergole náhodou chtěl přihlásit, ale chtěl sem se kochat, jak se z toho vyhrabe. Jenže si mě předběhla."
"Jo, to tak!" Smála se a zalezla domů kde chystala oběd.
"Tatí, hele, vrána! Myslíš, že nám nese sestřičku?"
"Ještě toho trochu, jedna ženská v domě bohatě stačí Baculdo. Copak ti nestačí maminka?"
"Maminka není malá."
"No teda. Ještě jednoho cvrčka tady nechat cvrlikat kolem sebe tak už z toho zcvrlikám a půjdu se proměnit na hrobaříka." Řekl si pro sebe Hřebík.
Později toho dne se jeli podívat do Koňského žlabu. Baculík furt pobíhal kolem řeky, až do ní zahučel, dívka chytala bronz a nenápadně sledovala kalamitní vylomeniny Hřebíka, který se snažil cosi vylepšit tlučením kladiva na povozu.
"Hernajs, já bych se nato...!"
"Né před tím klukem, né před ním! Ať je aspoň z něho slušnej chlap."
"Vždyt sem nic neřek." Bránil se hřebík a utěšoval svůj slejzající nehet, který mu právě dorostl.
"Jak bys taky něco moch říct, když furt žereš ten ječmen?" Řekla zlomyslně dívka.
"To je kouzelnej ječmen, proto ho cumlám. Dává nadlidskou moc vymejšlet různý věci. Ale to ty nechápeš." Vymýšlel si jak jenom to šlo.
"To určitě, možná má nadlidskou moc, vymejšlet kraviny. Podívej se na kluka, od tý doby, co jsi mu dal do pusy ten ječmen, je samá kalamita jako ty."
A v tu chvíli se Baculík zaryl obličejem do písku a spustil šílený povyk.
"Mámí, tátí!!!" Křičel a povykoval.
"Vidíš, já ti to říkala."
"Co si říkala, vyroste z něj chlap, jako já."
"Jestli bude jako ty tak to potěš, bude z něj slejzač nehtů a bůh ví, jestli nebude mít i jako ty naraženej mozek." Řekla ještě za běhu pro baculíka úsměvným hlasem.
Když se vraceli domů, už dávno západ slunce ozařoval listí stromů a nad obzorem se vznášeli opeřenci, zpívajíc jim do kroku koní, kteří táhli jejich vůz.
Za prvním kořenem, jim ruplo Hřebíkem celý den horlivě opravovaný kolo.
"Koupím si velorex." Řekla provokativně dívka.
"Proč zrovna velorex?" Tázal se udiveně Hřebík.
"Protože je to malý skladný, člověk si na tom všecko udělá sám, možná bych to zvládla i já." A Hřebík začal pomalu bublat, ale nic neříkal. Věděl, že je to teď jeho chyba.
Tak uběhl týden.
Když se dívka vrátila ze školky s Baculíkem, před srubem stál - velorex.
"Co to tu proboha je za křáp?" Divila se když viděla Hřebíka, který už se stačil umazat olejem, vazelínou a bůh ví čím vším ještě.
"Chtěla si velorex, máš tu velorex, člověk si na tom přeci všecko udělá sám, ne? A navíc, pro ženskou jako ty, ideální vozítko." Provokoval a už pomalu študoval, co by na tom mohl kde vylepšit svým umem.
"Má to malej tah, asi se na to mrknu." Dívka jenom nechápavě koukala, do koho že se to zamilovala - do blázna, řekla si.
Během dne, Hřebík rozebral skoro celý velorex až na kostru, která připomínala čínskou rikšu.
"Sem zvědavá, jestli to dáš zase dohromady když už si to koupil."
"Se ví, že jo, ček si na tom přece udělá všecko sám."
Jak běželi dny, týdny, tak Hřebíkovi se stále nedařilo velorex opět zpojízdnit.
"Neměl bys to dát odborníkovi?"
"Vždyť je to jenom velorex, je to motorka na třech kolech přece ne? A s takovou si lehko poradím."
Jak ubíhali týdny a za nimi měsíce, velorex stále nebyl pojízdný.
"Neznáš někoho kdo by se na to mrknul?" Špitl skoro nechtěným hlasem Hřebík.
"Ale, vždyť si na tom přece člověk udělá všecko sám, ne?" Usmála se velice, ale velice škodolibě dívka."
"Se ví, taky že jo, uvidíš!" Řek rozlíceně a vydal se zpátky do provizorního přístřešku, který postavil aby na velorex nepršelo.

Konec čtrvrté části...

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (421 | 89%)


www.kov.huu.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one