Já a má Lu

Já a má Lu

Místo narození: Praha

Místo nynějšího žití: Kdesi v ČR. Myslím, že Mělník, ale je to různý. :-)

Datum narození: 8.9.1985 No jo, věčnej panic, tak se smějte lidi, jen do toho. :-D

Stav: Zeptejte se mé milované Lu, mé Dívky od koní. :-))

Povaha: Jak kdy, jak kde, jak s kým. Ale prej jsem beznadějnej romantik. :-D Já, to tak... :-D

Koníčky: Vandry!!! Kytara, zpěv (muzika všeobecně), psaní textů, pes, pak práce, práce, zas jen práce a práce...

Cíle: Úspěch v práci, šťastná rodina a malinkej domek, s malou zahrádkou ale hlavně ne ve městě.

T.O. Toulavé křusky www.toulavykrusky.jex.cz

Měsíce plynuly jak voda a dívka stále tajně doufala, že konečně přijde den, kdy už konečně řekne cokoli. Třeba jen - vem si mě. Prostě cokoli.
Ale Hřebík jenom dumal, sem tam něco stlouknul z pár prken, jak měl ve zvyku ale jinak ani slovo. Až to jednou dívka nevydržela a povídá. "Ty se nechceš jednou oženit?"
"Nad tím sem ještě nepřemýšlel." Vyrazil tím všechny její představy o svatbě s ní.
"A napadlo tě někdy, že bych se chtěla vdát já?" Hřebík se zamyslel a pak pravil vážným skoro zadušeným hlasem.
"Ty se chceš vdávat? A proč jsi mi nic neřekla?"
"Přece se maj dvořit chlapi a ne ženský, nemyslíš? A navíc ti tu už aspoň dva měsíce naznačuju, že bych taky něco takovýho chtěla ale ty seš jak tvrdý Y!" Poprvé se smutně urazila a odešla ke klisně.
Hřebík vzteky tloukl do svýho prkna další hřebík. Byl naštvanej na sebe, že je slepej jak poleno, který ani nevidí, co jeho dívka vlastně chce.
Rozlícenej se sebral, vytáhnul dívku od klisny z ohrady a řek. "Jdem!"
A víc už ani slovo.
Došli až k okraji jezera a šli dál, až vyšli ve vsi. Tam Hřebíkovi spadlo od pasu kladivo na nohu. Kapsu na nářadí si totiž v rozpacích zapomněl sundat doma v dílně. Začal nadávat že jde celou dobu jak vůl s opaskem na nářadí a dívka že mu nic neřekne. Ta z toho měla ale velkou srandu a smála se mu tak, že se musel začít smát i Hřebík.
"Ještě že sis nevysypal pod nohy ty svý hřebajse. Ty bys pak klopýtal jako bosej kůň. Řekneš mi už konečně kam mě to vlečeš?" Zeptala se dívka poprvé.
"Na srandičky z cizýho neštěstí tě užije viď? Ale aby jsi mi řekla, že mám ještě kapsář kolem pasu, to né. A kam jdeme se dozvíš." A zas neřekl ani slovo.
Došli až ke kostelu.
"Aha, chceš mě vzít do kostela jo?" Vtipkovala dívka.
Mlčky vešli do kostela, Hřebík našel faráře, vzal ho stranou, cosi mu chvíli vykládal. Dívka zatím pozorovala, jak Hřebíkovi každou chvíli vypadnou z kapsáře štípačky a rozdrtí mu palec u nohy. Přesně vypočítávala cestu letu šptípaček.
"Určitě poletí tudy, on pak kousek uhne, protože si toho včas všimne, uhne jim přesně do rány." Mumlala si pro sebe potichu.
V kostelním tichu, se ozval dusivý chrapot, protože dívčina předpověď dráhy letu štípaček, byla na milimetr přesná.
"Aspoň že máš ale všecko nářadí a nepoztrácel jsi ho po cestě, miláčku." Řekla se škodolibím úšklebkem dívka.
"Jen si z toho utahuj, jdem domů pojď."
Nastávajícího večera, byl Hřebík zalezlý ve své dílně a furt do něčeho třískal, mlátil až se dívka bála, že jim spadne střecha na hlavu. Přišel do postele až pozdě ráno.
Když se ráno dívka vzbudila, Hřebík byl pryč.. Zmizel neznámo kam.V dílně bylo ticho, koně tu byly taky všechny.
Těsně před polednem, přijel Hřebík domů stopem. "Pojď, honem, nezdržuj!" Zavolal od branky.
Dívka byla zmatená, ale šla.
Pán byl ochotný a dovezl je až do takového malinkého country clubu, kde hrála dobrá kapela nejhezčí zamilované písně. Objednal pití a odešel ven.
Za chvíli se rozlítli dveře, v nich stál kůň a na koni byl Hřebík.
Vjel s koněm dovnitř přikrokoval k dívce, předal jí kytku kterou měl schovanou za pasem, pak vytáhl z kapsy krabičku, tam dva prstýnky. Vezmeš si mě? Celá hospoda byla potichu, i kapela ztichla a jen tiše šeptala píseň Báječná ženská.
V napětí a očekávání ostatních hostů i kapely, do ticha zaznělo tiché a radostné: "Jo, ano teda jak se to má říct, jasně že si tě vezmu!" Zakřičela už dívka a stoupla si aby ji mohl Hřebík dát pusu. Chytil dívku za ruku, vytáhl ji za sebe na koně na stůl hodil peníze za pití, které bylo takřka nedotknuté a vyjel ven.
"Kam mě to teď vezeš?"
"Nech se překvapit."
Dojeli až do lesa, kde byla spousta lidí na malinkém plácku. Uprostřed toho všeho, stál velkolepý oltář s pergolou, který Hřebík stloukal do ranních hodin celou noc a za ním stál kněz, kterého včera viděla v kostele.
"Už jedou!" Zařval někdo.
Spustila dědulové na nástroje, co hráli Fanoušovi na svatbě, všichni se postavili a začali sborově zpívat písničku Trpasličí svatba.
Dívka strnula, protože takhle rychle to nečekala.
"Vždyť nemám ani šaty seš cvok." Usmála se.
Jak to že nemáš? V noci sem tě ve spánku celou přeměřoval a holky od vedle celou noc šily. Rozzářili se jí oči.
Slezli z koně, holky od vedle, si jí odvedly o kus dál, do malý chajdy, kterou si půjčil Hřebík od kamaráda a tam si ji vzali do parády.
Šaty měla přenádherné. Byly vyšívané krajkou, s vlečkou a měli zlaté lemování po okraji krajek.. Nechybělo vůbec nic.
bylo tu úplně všechno a úplně všichni.
Pak si jí tu vyzvednul nejstarší (Fanouš) a doprovázel jí k oltáři.
Hřebík pln očekávání čekal až ji Fanouš konečně dovede. Přistoupila k oltáři, Hřebík jí sňal závoj a někde něco cinklo. Kněz ani nikdo jiný tomu nevěnoval pozornost a v poklidu se oddali. Jakmile si řekli své ano, pergola, pod kterou stál farář, se mu rozsypala na hlavu.
Všichni honem běželi vyprostit ubohého faráře, a ten vylezl sám a láteřil:
"Kdo mohl krucifix takovej šmejd vyrobit?!" Všichni strnuli, protože slyšet faráře takhle mluvit a ještě před lidmi.. Jediný Hřebík, se ke svému dílu neosmělil přiznat. Kdežto dívka ano.
"No dovolte. Ten šmejd, postavil, teď už můj manžel Hřebík a jsem na to patřičně pyšná. Navíc farář a takhle láteřit ještě ke všemu před lidmi, to se nestydíte?"
Farář se začal horlivě křižovat, vzal nohy na ramena a před rozlícenou dívkou utekl. Samozřejmě jen na oko rozlícenou. Byla teď ta nejštastnější dívka, vlastně už žena, pod sluncem.
"To ti muselo dát fušku, postavit tohle přes noc." A chvástala se zbytky pergoly.
"Pro tebe cokoli, vdyť víš. Ale bral sem si tě dobrovolně a moc rád."
Po zbytek dne, se popíjelo, a veselilo, jak jen to bylo možné, až nakonec Hřebík, jak celou noc pracoval, padnul do sena a nikdo ho už neprobudil. Dívka si ustlala vedle něj, přehodila přes ně deku a vzbudila se, až když Hřebík mumlal něco ze spaní.
"Tak ty že tam nepudeš? No to se ještě uvidí, já se tam trefím!" Dívka čekala, co se dozví víc..
"Takovejch jako ty sem už zmáknul desítky však ty tam taky vklouzneš, já ti dám, no počkej..." Rozčiloval se Hřebík ze spaní
"Tak, ty se chceš ohnout? Na takový si beru kleště abys věděl, takovejchhle hřebíčků, sem už zatlouk tisíce a ty mi problém dělat rozhodně nebudeš."
Dívce se ulevilo, protože se nejprve domnívala, že mluví o nějakých jiných ženách před ní, nebo nedej bože za ní, o čemž ale dost silně pochybovala.
Ráno se vzbudili dost pozdě a Hřebík z ničeho nic začal dívce vyprávět sen, který se mu zdál. Prý nemohl zatlouct jeden hřebík, protože narazil na suk a on se mu furt ohýbal.
"Vím," Špitla dívka. "Mluvil jsi ze spaní."
Sebrali své saky paky a odjeli se podívat do Koňského žlabu, kde už pár dnů nebyli. Nastával pomalu podzim a všude zlátlo listí. Křičelo všemi barvami. Některé keře byly krásně zlaté, jiné ještě trochu nazelenalé, jiné zase červené. Sem tam ve větru zahulákalo káně. Jen řeka, uháněla pořád stejně, stejným směrem a bylo jí jedno, jestli je zrovna podzim, léto a nebo třeba mráz a zima. Měla svůj proud, svůj směr. Nekompromisní směr.
V tichu procházeli údolím, až se usadili na břehu řeky, kde se seznámili.
"Je to zvláštní viď. Pamatuješ jak jsem s tebou nechtěla navázat žádnou řeč? Jak jsem tě odtut chtěla nenápadně vystrnadit?"
"Jak jen bych mohl zapomenout? Bylo to náhodou krásný. Napadlo by tě někdy, že si mě nakonec vezmeš?"
"Ani náhodou. Já se chtěla vdávat jenom za chlapa. Jako pořádnýho chlapa, co když něco stluče, tak mu to nespadne. Třeba na faráře." Dodala a začala se záchvatem smíchu dusit, až byla rudá jako pokožka s exémem.
"No co no. Každýmu jednou něco musí spadnout. Prostě musí, je to zákon, kterej máme my Hřebíci v krvy. Buď ráda, že to nespadlo na tebe."
"Proč bych měla být ráda? Třeba by to bylo dobrodrůžo."
"Jaký dobrodrůžo? Jestli chceš tak podtrhnu ve srubu nosnej trám, pak nás můžou vyprosťovat oba."
"Náhodou. Třeba by mě vyprostil nějakej chlap, svaly jak hora, prsty jak meče, dlaně jak lopaty." Zlobila ho dívka ze srandy.
"Tak proč jsi si mě brala? Když jsi chtěla chlapa, s tím co tu povídáš?" Řekl trochu rozpačitě Hřebík.
"Protože jsi cvok. A stejnej jako já a já tě miluji, ty miluješ mě a dohromady je nám spolu krásně, proto jsem nejradši s tebou. Protože mi umíš udělat překvapení, jako nikdo jiný a ještě u toho zalichotit."
Hřebík jak se zdálo se uklidnil, ale srdce mu bylo stále silně a dlouho, než se uklidnilo.
"Hele, víš co? Sem se už tři dny nekoupal."
"Ty jsi ale prase!"
Skočil do řeky, ve které se teď odráželo zabarvení nadcházejícího podzimu.
"Né že tě napadne..." Než stačila dívka dopovědět větu, už ji držel za ruku a vtáhl ji do řeky za sebou.

Konec třetí části...

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (433 | 89%)


www.kov.huu.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one