Já a má Lu

Já a má Lu

Místo narození: Praha

Místo nynějšího žití: Kdesi v ČR. Myslím, že Mělník, ale je to různý. :-)

Datum narození: 8.9.1985 No jo, věčnej panic, tak se smějte lidi, jen do toho. :-D

Stav: Zeptejte se mé milované Lu, mé Dívky od koní. :-))

Povaha: Jak kdy, jak kde, jak s kým. Ale prej jsem beznadějnej romantik. :-D Já, to tak... :-D

Koníčky: Vandry!!! Kytara, zpěv (muzika všeobecně), psaní textů, pes, pak práce, práce, zas jen práce a práce...

Cíle: Úspěch v práci, šťastná rodina a malinkej domek, s malou zahrádkou ale hlavně ne ve městě.

T.O. Toulavé křusky www.toulavykrusky.jex.cz

29.1. - 31.1.

Dobrej tejden, nemůžu pořádně spát a teď je to tu. Den "D", na kterej se těším.
Moje maličká, přijela busem na základnu asi kolem 13:00 a už mě tady vyhlížela. Pojedeme trochu dřív, ačkoli sraz na hlaváku v Praze, je až v 17:00 u výdeje jízdenek. Na hlaváku jdeme na cigaretu a já mezitím zmeškal hovor přes vyplé vyzvánění od Jelena. Už na nás čeká u výdeje a tak mu jdeme s Luci vstříc. Zalamujem palec a já jdu hledat hajzlíky. Cestou ovšem narážím na Vazouna a Ufo a zdravíme se. A já pak zas jdu dál, hledat ty hajzlíky..
Když jsem se vrátil, byl tam další tramp, čekající na svojí partu, též směřujících na Aljašku. Tedy do Padařova.
Cesta ve vlaku, za ubíhání krásné krajiny za zvuku kytary a navíc po boku mojí nejmilejší, ubíhá celkem rychle a hezky. Panuje hezká nálada, krásná nevolnost, kterou způsobuje natěšení na cílovou rovinku vlaku. V Táboře, jdeme na večeři do restaurace, poblíž nádraží.
Restarace je ve 4. patře budovy, s krásným výhledem na celé nádraží v Táboře.
Každej už má něco vybranýho. Jen já bych si dal rizoto.
Mají tu ňáký s chřestem a druhý je s krevetama. Po otázce, jestli maj obyčejný, hnusný, starý, hospodský a smradlavý rizoto, se na mě obsluha jen tak divně koukla a řekla "ne".
Tak si teda dám pstruha na slanině. Během jídla, mi moje Lů něco řekla, vyprsk sem smíchy a prsknul na ní půlku pstruha. Teď jsme už vybouchli smíchy oba a nikdo tak trochu nechápal, čemu se čemu.. Ještě že to aspoň nikdo neviděl.
Někomu se po jídle dostalo poháru. Jelen, že prej si teda dá taky, když ho viděl. Tak mu ho taky přinesli. Ptám se tedy, jestli bude paní hodně naštvaná, když teď řeknu, že bych si dal taky. Prej jo, tak sem radši nic nechtěl. Stejně sem si dělal jen srandu. :-)
Jdeme na nádraží. Je tu už pěknej zástup nejrůznějších zjevů v maskáčích a nám přijíždí expres na Aljašskou poštu.
Plníme vlak a hrajem na kytaru.
Padařov! Cílvá stanice. Maličký zapadlý nádražíčko, kde jsou, tedy byly dvě pečlivě vyšlapané cestičky. Teď už je tu vyšlapanej celej plácek před ním a cestičky se v něm ztrácí.
Kupujeme mapy, posloucháme instrukce, kytary svěřujeme osadě Black Hills, která tuto akci pořádá a vyrážíme na cestu dlouhou 30km. Cílem se stává Červený Újezd. Jdeme přenádhernou krajinou, přes pole, kolem lesů a asi tak půl metrem sněhu, místy možná i víc. Nebe je krásně šedivý až bílý a spolu s Luci, dorážíme na první stanoviště jako první z naší party avšak jinak asi 110-tý z celkovýho počtu pošťáků.
Další doráží Vazoun a Ufo, nakonec Jelen. Vazoun a Ufo, vyrazili napřed. Po kafi vyrážíme na další cestu jako poslední, ale furt si říkám, je to ok, to dáme v pohodě. Času dost. Sice Jelenova bagáž má kolem 30-ti kilo, (blázen) ale času furt dost...
V Jistebnici si Jelen upravuje věčně vypadávající věci ze svýho báglu, kterej překypuje věcma a nabíráme tak menší zpoždění. Však pokaždý, když se Jelen ohne pro věc, která mu právě vypadla, mu při tom vypadne minimálně jedna další.
Před Chlumem, se zastavujeme a zjištujeme, že další kontrolu nestíháme. Takže zkusíme dojít aspoň na další třetí kontrolu a pak do cíle. O další kilometry dál, děláme klidnou kafe pausu, páč stejně teď už je jedno, jestli dojdem teď a nebo až ráno. Ale nakonec stejně zvítězilo utábořit se a vyšlánout to až ráno.
Brodíme se teda přes pole, mokrý nohavice až po kolena a plný sněhu. V lese děláme záhrab a rozestýláme celty. Ještě před tím volal vazoun kde jsme a tak aspoň už ví, že táboříme.
Dopoledne vstáváme asi v 11. Děláme oheň, kafe a čaj. Vazoun se opět ozývá a ne moc nadšeným hlasem, páč myslel, že už jsme vyrazili na cestu. Je už kolem druhý odpoledne. :-) Na cestě si jdeme pokecat s koníkama, který jsou natěšený, že něco dostanou, ale maj pech, nemáme nic, co by jsme jim mohli dát tak je aspoň hladíme, že k nám přišli. Luci drží bordel tašku a klobouk v jedný ruce a hladí si krásnou klisnu. Ruka Luci, však byla příliš blízko hlavy tý klisny a ta se jí zakousla do klobouku. :-D
Dívka od koní měla v očích šok, co si to ten kůň dovoluje a začala se s ní přetahovat. Nakonec samo zvítězila Luci, ale měla na mále. Jen ten majitel se trochu divně koukal, co se to děje. :-D
Vyrážíme dál. Jdeme teď tedy takhle:
Stružinec, Ostrý, Libenice, Střezimíř. Tady pausa na sváču a mezitím volá Vazoun. "Řekni mu, že jsme teď vyšli", řek Jelen a směje se...
Zvedám to a hned na něj plivu, že jsme teď vyšli, že v pohodě. :-)
"Cože?? To si děláš srandu?!" Odvětí skoro v těžkým šoku před mrtvicí.
"Né, už jsme ve Střezimíři", ujišťuju ho.
Další a poslední stanice, tedy cílová je Červený Újezd. Kapela je v plném proudu, panuje zde hazard u stolu s plátýnkem, tanec na parketě a v přestávkách kapely, soutěže. Když slyším, že se má přihlásit 8 žen, tak tam vláčím Luci, protože jsem nějaký dolary prohrál v plátýnku. :-D
Mají jednoduchý úkol. Protáhnout jednou rukou nit jehlama zapíchlejma v prkýnku. Luci vítězí jako první od konce se super časem 5minut a nějaký drobný vteřiny. :-)
Vyhrála dolar.
Střídáme parket a stůl kde sedíme. Většinou jsme ale na parketě. Při dalších soutěžích, jsem byl dotáhnutej jako její účastník já i Vazoun. Vytáhli nás na pódium. Úkol byl jasný. Vydržet co nejdýl s opřenejma zádama o zeď jakoby v sedě na židly, ale bez židle. První odpad Vazoun, pak nějakej chlap a já chtěl vydržet. Koukám, jak se mi klepou nohy a těm zbylejm dvěma ne, tak to balím v domění, že tam budou ještě aspon minutu. Sešel jsem z pódia a oni se oba postavili na nohy. :-D Nadával sem si že tohle bych ještě vydržel. Ale co... Vazoun měl dolar, já deset.
Jak šel večer, s Lů jsme se protancovali až do poslední písničky. Pak jsme ještě šli vedle do místnosti s kytarou, protože se odtud linul jejich zvuk. Tady se hrálo, řvalo a zpívalo až do ranních hodin. Původně jsme šli jen na kafe, ale nějak se to zvrtlo a my šli až ráno (na místo víc brzo ráno až pozdě ráno) na sál hodit se do snů. Po otevření dvěří na sál, se z každýho spacáku linulo chrápání, nemelodický, děsný, chvilkama až hrozivý chrápání, jak z Hickockova hororu, každý jiný ale suprový. :-D
Našli jsme si flek u dveří a hodili přes sebe jenom deku. Zdál se mi sen o stavbě jak mi někdo skládal parkety na místo kde se mi to nejmíň hodí. To jsou sny... :-D
Najednou mi vzbudí Vazoun když se mě naží vylechtat z deky. Musí mě chytit a tahat mě po sále aby mě dostal z pelechu. Nakonec musím vstát.. Stejně bych jednou musel vstát ne? :-)
Jdu pro párek, colu a zabalit si. Víkend je pryč a nám zbývá poslední cesta - zpátky domů.
Cesta na vlak je celkem dobrá. Jako bych nic nenes.. Sakra! Vždyť mám na zádech jenom kytaru! Zapoměl sem tam celty a spacák! (Chtěl jsem si nehorázně nadávat do nejrůznějších indiviuí ale nechtěl jsem před Luci)
Musím zpátky. Celou cestu utíkám, na kopci potkávám větší partu na mě pokřikující, že jdu pozdě, že Aljaška prej skončila. Vtipálci. :-D Řikám, že jsem si zapoměl spacák a celty a v tom z nich vybouch jeden velkej krásnej sborovej smích. :-D Když dobíhám zpátky, kde na mě čeká Luci s Jelenem, tak si z nich prej taky utahovali, protože Jelen zas něco upravoval na svý bagáži, že prej určitě přepočítávaj spacáky. :-)
Na nádraží jsme došli s předstihem. Zas beru kytaru. "Dej ňákou nádražní!", kdosi zahalekal. Mutujícím hlasem, ze sebe vydávám skřeky v písni "Nádraží" od fešáků. V první sloce mi vypad text a tak sem dělal kompromis a zpíval jsem o všem, co jsem právě viděl na tomhle nádražíčku. O betonovým sloupu, co drží lampu, o tom chlápkovi, co se mi teď chechtá a tak..
Cesta na Prahu, utekla rychle. Možná rychlejc, než bych si přál. Naposled zalamujem každý s každým svý palce a každý se odebíráme svým směrem. Zbyly jsme si s Luci sami dva. Všichni jsou pryč a my koumáme, kam by jsme teď tak jeli. Senohraby! Pojedeme tam, je to na Sázavě, krásná řeka. Ne nadarmo se jí říká Zlatá řeka. A nebo Vraný nad vltavou, koukej, tam je to taky hezký pojedeme tam hodíme hlavu někde v lesích...
Nakonec ale vítězí, že musíme domů. Však si necháváme ujíždět přestupní vlak ve Všetatech a jdeme na obědo-večeři do nádražní hospody. Těch vlaků nám určitě ujelo víc, ale ani jednomu z nás, to nevadilo. Nechtěli jsme domů a nechtěli jsme jeden od druhého.
Nakonec berem vlak v 18:42 na Mělník. V půl osmý ji bude čekat táta a odveze Luci domů. Užíváme poslední společné chvilky. Nakonec neúprosnej čas dělí naše cesty na dvě a každý musíme jinam. Ještě naposledy zamávat, naposledy se otočit a jít domů.
Konec naší cesty z Aljašky.
Tak ahoj! kamarádi. Zase příští rok někde na jihu!

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (433 | 89%)


www.kov.huu.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one